Dlouho jsem si myslel, že koučování a Bůh spolu nemají nic společného.
Kouč přece pracuje s otázkami, s cíli, s myšlením.
A Bůh… ten patří do chrámů, meditací a ticha.
Jenže čím déle provázím lidi jejich příběhy, tím víc cítím, že Bůh je přítomen všude, kde se člověk zastaví a dýchá.
Tam, kde přestane chtít všechno chápat a na chvíli se odevzdá tomu, co prostě je.
Když klient mlčí a v očích se mu zaleskne poznání, které nepřišlo z logiky, ale odněkud z hloubky, vím, že se to stalo.
Něco se pohnulo, aniž by to kdokoli z nás řídil.
To je pro mě Bůh.
Ne ten, který rozhoduje, ale ten, který se děje, když se mu přestaneme plést do cesty.
Už dávno se nesnažím mít koučování pod kontrolou.
Nepotřebuji přesně vědět, kam klient dojde.
Stačí mi, že spolu vytvoříme prostor, ve kterém se může objevit pravda, která už tam dávno byla.
A někdy je to jediný okamžik ticha, někdy proud slz, někdy úsměv, který říká víc než tisíc slov.
Dnes už vím, že Bůh do koučování patří.
Ne jako víra, ale jako vědomí.
Jako přítomnost, která nám připomíná, že nic nemusíme tlačit, dokazovat ani zachraňovat.
Stačí být.
A ono se to děje.
Pojďme to zažít spolu.
