Proč? Proč je potřeba si připomenout, že máme hlas?
Přirozeně. Jako vždy. Když máme něco automaticky, tak si toho nevážíme. Neuvědomujeme si to.
OK. Máme hlas.
No a co s ním?
a) pozorovat
b) kultivovat
Považuji se zdravého člověka, takže nebudu řešit nemoci.
Jak mohu pozorovat svůj hlas? A když jej budu pozorovat, co mi to dá?
Za mne osobně je to jasná signalizace v jakém jsem stavu. Už někde v nějakém seriálu (Gilmorky? TBBT?) byla scéna, kdy si dělali legraci z některé postavy, která evidentně lhala a mluvila téměř fistulí.
Toto mohu pozorovat u sebe. Čím jsem vystresovanější, tím vyšším hlasem (a rychleji) mluvím. A ne, nelíbí se mi to. Ani ten stav, ani jeho projev.
Proti tomu znám situace, kdy jsem absolutně v klidu a pak je báječné nejen mluvit ale i poslouchat se. Rezonuje to v celém těle.
Co s tím?
Kultivace.
Mohu svůj svět kultivovat několika způsoby. a) eliminuji ty stresové faktory a tím upravím výšku svého hlasu (a rychlost mluvy), b) naučím se mluvit hlubším hlasem.
To, že hlasem řekneme více než slovy, vědí zejména ženy. Když se připravovala ke kandidatuře Margaret Thatcherová (železná lady), tak se celý její team shodl na tom, že primárně musí změnit svůj hlas. Velmi vysoký až upištěný hlas není obecně vítaný, a to ani když vše ostatní je.
Takže si teď čtu knihy nahlas a učím se dostat svůj hlas, kde je pro mne nejzajímavější. Hluboké tóny, které se netvoří jen v krku ale i v hrudi.
Nu a k tomu je potřeba ještě čistit i plíce. Denně malý nápoj z medu, kurkumy, pepře a skořice a lépe se mi dýchá i mluví.
