Svůj?
Nebo cizí?
Pokud to považujte za hloupou otázku, tak ani dál nečtěte. Pokud ale tušíte, že by to nemusela být hloupost, tak pouvažujme.
Když jsem se rozhodoval, kam jít na školu, tak jsem vůbec neměl žádný zájem o bavit se něčím konkrétním. Pokračovat v chození někam, kde mne to zvětšiny vůbec nebavilo, bylo pro mne hrozivé. Takže jsem přijal to, co mi rodiče (v nejlepší víře) vybrali.
Když jsem objevil, že holky mají i svou pěknou a příjemnou stránku, tak jsem se jimi začal zabývat. A došlo to až tam, kde se stojí v pozoru u státního znaku a někdo, profesně zbytný, vám vypráví jak je důležité mít děti a podpořit život v socialistickém táboře.
V mém životě se ještě objevilo spousta různých přejímání cizích kvalit do svého života (vybral jsem jen dvě, velmi obvyklé). Velmi často je to nevědomé, velmi často je to skryto pod rouškou dobra, lásky a jiných citů. A je jedno, jestli se necháte zaměstnat (abyste vyšel vstříc ženě, která vyžaduje stabilitu) nebo pro svou lásku změníte fotbalový klub nebo politickou stranu.
Jsou lidé, kteří žijí svůj život.
Jsou lidé, kteří jedou podle předem daného scénáře.
Ti první jsou problematičtí. Jsou nečitelní. Jsou nepředvídatelní. Ale jsou barevní.
Ti druzí jsou šedí, suší a málokdy jsou rajcovní. Ale jsou stabilní a mají před sebou pevné body (První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě.) Ale jsou šedí.
Krásně je to vidět na rozhodování děvčat. Děti mají s těmi barevnými, ale berou si ty šedé.
Mám rád filmy. Velmi často nám ukazují či inspirují k jinému náhledu na svět.
Mrkněte se na Pleasantville: Městečko zázraků
