Pavel byl unavený.
Ne tak, že by si potřeboval odpočinout — byl vyčerpaný do morku kostí.
Doktoři nenašli nic. Všechno „v pořádku“.
Jenže on věděl, že to v pořádku není.
Když jsme spolu seděli, jeho první věta byla:
„Nemám sílu už vůbec na nic. A přitom vlastně nemám důvod být unavený.“
V etikoterapii se díváme pod povrch — kam tělo ukazuje, že duše nechce jít.
A tam jsme našli klíč: léta přizpůsobování.
Pavel byl mistr v neříkání pravdy, jen aby nikoho nezklamal.
Unavil se z vlastního zapírání.
Začali jsme zlehka — malými upřímnostmi v běžných situacích.
Nejprve si jen dovolil říct „ne“.
Pak začal říkat pravdu i tehdy, když se to druhým nelíbilo.
A stalo se něco zvláštního: tělo se nadechlo.
Síla se začala vracet.
Energie, která dřív odcházela do přetvářky, se vrátila zpět do života.
Dnes říká:
„Nikdy bych nevěřil, kolik energie stojí být někým, kým nejsem.“
