Stát se dospělým je velmi těžké. Svět jako takový je rychlejší a je velmi těžké vybrat co platí a co už ne. Stálý vývoj, stálé změny a spousty požadavků nám znesnadňují orientaci v životě. Jsem husákovo dítě a velký nešika. Nepovedlo se mi zajistit si modrou knížku. Absolvoval jsem dva roky nuceného pracovního tábora (železniční vojsko). Pamatuji si, jak jsme v pubertě diskutovali, většinou s děvčaty, kdo to má v životě těžší. Padaly různě hloupé argumenty. Nejčastěji se objevovalo duo vojna a porod. V té době jsme ani já, ani děvčata nevěděli nic o světě a proto jsme bavili takto. Bylo to naše hledání odpovědí. Každá společnost má své zasvěcovací rituály. Zasvěcování do dospělosti. Přírodní národy to řeší přeskakováním přes býky, samostatnou cestou za potravou či delší pobyt v nehostinném prostředí. Evropa a střední Evropa je již velmi odtržena od přírody. Poznáte to třeba jako fotograf, kdy nemůžete najít snímek přírody, bez lidského zásahu. Či jako turista, kdy nemůžete zabloudit v lese, ani když ztratíte slepeckou hůl. Předávání občanského průkazu, maturita nebo první pobyt na záchytce nejsou pro naše duše/těla dostatečným přelomem k dospělosti. Proto hledáme jiné cesty překonávání sebe sama. Pro muže je velmi důležité hledání a posouvání hranic. Život s neustálým rizikem je alfou a omegou mužství. Bezpečný prostor (feminizované školství), výhodné finanční pojištění a milion airbagů v autě nejsou živným prostředím pro muže. Viděl jsem tyto chlapce na projíždějícím vlaku a záviděl jim. Zvažoval jsem, zda mám něco dělat. Volat na nejbližší zastávku? Volat policii? Jistě, rozum velí zabezpečit život. Ale chceme žít bezpečný život? Na co budeme (pokud se přes všechny eskapády dožijeme) vzpomínat na lavičce v parku? Na to, jak jsme bezpečně a spořádaně jeli vlakem „tak jak se má“? Každá nová generace má bořit zažitá pravidla generace předchozí. Kdysi jsem pracoval jako železničář. V rámci vojny jsem dokonce dělal totéž v jépéčku (protichemická ochrana – čti guma na celém těle znemožňující 99% pohybu a rozhledu). Vím, že je to nebezpečné. Vím, že se to dá zvládnout. Vím, že mezi Kralupami a Roztoky je spousta zastávek a i když jsou to stroje moderní, tak nejsou tak rychlé, aby se nedalo udržet. V závětří, se stupačkou. Vím, že se nikde nic nestalo. Kluci dojeli a nespadli (sledoval jsem plynulost jízdy následných vlaků. Výluka/nehoda nebyla). Kluci jsou bohatší o další zážitek. Jsou silnější o zkušenost. Možná půjdou dále, možná už ne. Jsem rád, že jsem se toho zúčastnil alespoň takto. Jaká byla vaše rebelie? Jaký byl váš přechodový rituál? Jaký zážitek vás udělal jinými? Lepšími?
Vlakoví jezdci
